Ararat 2004

Na počátku bylo slovo, které vyslovil Ivan Snopko v úzkém kruhu přátel z SVST již na jaře 2003. To slovo padlo na úrodnou půdu, když jsme se Štefanem Janotíkem z KST-Námestovo rozebírali možné cíle pro rok 2004. Tak postupně vznikl návrh akce Ararat 2004 jako společné akce SVTS a KST, kterou jsme formovali jako pilotní expedici do hor severovýchodního Turecka.

Po vyhodnocení vzdálenosti, očekávaného zájmu a odhadované hmotnosti výstroje a výzbroje jsme za dopravní prostředek zvolili obvyklou Karosu a potom jsme se již věnovali tomu, abychom ji naplnili vážnými zájemci o plánovanou akci. Jakmile byl okruh zájemců dostatečně velký, začal boj s úřady, protože zlatý hřeb expedice – biblický vrch Ararat leží uprostřed vojenské zóny a na výstup je třeba speciální vízum, jehož vybavení trvá tři měsíce a je třeba o něj žádat jednotlivě na několika stranovém dotazníku vyplněném v angličtině. Těsně po Velikonocích jsme všechny žádosti dodali na turecké velvyslanectví v Bratislavě a necelý týden před plánovaným odjezdem nám přišlo kladné rozhodnutí. Díky obětavému úsilí Martina Šperky, jednoho z účastníků, který bydlí přímo v Bratislavě, se nám podařilo proměnit ono kladné rozhodnutí na speciální víza v našich pasech. Ty pasy bylo ovšem třeba posbírat od účastníků rozptýlených v prostoru od Tvrdošína až po Bratislavu. Díky velkému nasazení jmenovaného kolegy a přízni osudu se to vše podařilo a tak 11.8.2004 naše výprava čítající dvacet devět účastníků s dvěma řidiči a autobusem naloženým vším potřebným opustila Bratislavu.

Během dvou dní jsme se dostali k tureckým hranicím u Edirne. Třetího dne odpoledne jsme projeli Istanbul a pochopili, že časový plán, vlivem dopředu těžko odhadnutelných zdržení na hranicích, utrpěl vážné trhliny. Přesouváme tedy prohlídku Istanbulu na zpáteční cestu a pokračujeme dále na východ přes město Bolu směrem na Trabzon. Po dosažení černomořského pobřeží zjišťujeme, že i k upravenému časovému plánu musíme den cesty přidat. Jak jsme později zjistili, tak nejen černomořské pobřeží, ale celé Turecko je jedno obrovské staveniště a to nejen obytných domů, ale i dopravní infrastruktury. Obrovské úseky dosud dvouproudových silnic první třídy přebudovávají na čtyřproudové silnice. Pro nás ale taková silnice ve stavbě znamenala pokles průměrné rychlosti z 60 km/h na 25 km/h.

Nocujeme asi sto kilometrů před Trabzonem, což nám umožnilo další den ráno absolvovat prohlídku skalního kláštera Sümela založeného na konci čtvrtého století našeho letopočtu. Tento klášter přilepený vysoko v horách k skalnímu útesu byl centrem křesťanství v černomořském regionu celé věky. Přetrval Byzantskou říši v níž vznikl, přežil otomanskou říši uprostřed islámského prostředí a jako klášter zanikl až v dvacátých letech minulého století. Odpoledne pokračujeme po pobřeží směrem k městu Rize, přičemž projíždíme oblastí, kde se pěstují lískové oříšky. Už je zřejmě po sklizni a tak všechny rovné plochy okolo silnice na úzkém pobřeží, včetně chodníků jsou pokryty vrstvou schnoucích oříšků.

Za Rize odbočujeme do vnitrozemí a konečně před sebou vidíme hřebeny pohoří Kaçkar. Sněhová pole nejsou téměř vidět, což nám umožňuje redukovat výzbroj na minimum. Šestého dne v šest hodin ráno jsme na konci Ayderu s plnou polní připraveni vyrazit na čtyřdenní túru s výstupem na Mount Kaçkar (3932 m). Cestu do nitra hor jsme si trochu usnadnili pronájmem dopravního prostředku – dolmuşe, který nakládáme svou bagáží a který nás veze asi šestnáct kilometrů do Kavronu po cestě lesem, nudné pro pěší přesun a nesjízdné pro náš autobus. Samotný Kavron leží již nad pásmem lesa v široké dolině mezi horskými hřebeny. Není to žádné turistické centrum, ale velký shluk jednoduchých kamenných staveb s plochou střechou tak trochu připomínajících stáje. Slouží nebo sloužily sezónně pastevcům dobytka a tak se mezi námi pro takové zařízení ujal název „bačovisko“. Z Kavronu již stoupáme pěšky za krásného počasí do travnatého východního svahu, který je prahem boční doliny vedoucí k jezeru Büyük Deniz. Ještě před tím, než jsme k němu dorazili, nás náznak cesty a občasné mužiky odklonily znovu do východního svahu a my se přes travnatý hřeben po serpentinách dostáváme do doliny s jezerem Kara Deniz Gőlu. Jsme dvě hodiny na pochodu, odpočíváme a potom vyrážíme do dalších 600 m převýšení do sedla Çaymakçur [čajmakčur] (3292 m). Ze sedla po výrazné cestě scházíme na druhou stranu pohoří do doliny Dobe. Tady jsme původně plánovali nocleh, ale protože je něco po poledni, tak část skupiny přišla s návrhem udělat za odpoledne šestihodinovou etapu plánovanou na další den. Většina z nás na to přistoupila, ale mnozí toho večer trpce litovali. Sestup k ústí doliny do Olgunlaru byl poměrně pohodový a trval jen o něco málo déle než hodinu. V Olgunlaru jsme ale zahnuli na jihozápad do hlavní doliny. Sluníčko pěkně peklo, my měli již jednu plnou etapu v nohách a i když dolina zvlášť prudce nestoupala, tak přece jen bylo třeba k Dilber Düzü vystoupat dalších 600 m. Cestou jsme minuli další bačovisko, krávy, které se vracely z pastvy a když po častém sedání a čekání na ty pomalejší se za zatáčkou konečně objevily stany základního tábora, oddechli jsme si. Za chvíli se začalo stmívat a stihli jsme to tak, tak.

Druhý den brzy ráno za šera my, co jsme došli do Dilber Düzü, vyrážíme k útoku na Mount Kaçkar. Vyšlápnutá cestička začínající hned za táborem nás táhne nahoru do konce doliny a tam se stáčí trochu doprava. Po ní za hodinu a čtvrt přicházíme k velkému pěknému plesu Deniz Gőlu. Dále pokračujeme přes skalní kupy podle mužiků k severu do výrazného sedla. Na druhé straně pod ním je zmrzlé pleso a hlavně je z toho sedla výhled na kotel Kaçkaru v kterém se má odehrát finále našeho výstupu na vrchol. Ze sedla jsme slézáme dolů, pak kousek na skalní návrší přes výraznou suť. Odtud je již vidět, jak skupinky našich o něco rychlejších kamarádů bloudí v skalním terénu. Někteří vstoupali do západního sedla a absolvovali celý hřeben Kaçkaru za neustálého hledání cesty mezi volnými skalními bloky, jiní nalezli do výrazné skalní hlavy vlevo od klasické trasy a tom „zápasili o přežití“. My jsme podle sestupující trojice domorodců snadno zjistili, že klasická výstupová cesta míjí onu skalní hlavu vpravo daleko před jejím úpatím. Pohodlně traverzuje doprava spodní suť a vede na skalní rampu, která končí na prvním prahu kotle Kaçkaru. Na této skalní rampě jsou dvě trochu, ale opravdu jen trochu techničtější místa, kde je třeba udělat několik kroků po šikmé, vodou zmáčené skále a dalším místem je asi dvoumetrový mokrý komínek. Potom nás už rampa přivádí na plato nad prvním prahem. Odtud pokračujeme rampou doprava až k místu, kde se druhý práh snižuje tak, že se na něj dá snadno vystoupit. Dále se podle mužiků vracíme doleva a nahoru do vhloubení vlevo od skalních stěn. Potom se již mužici vyskytují jen sporadicky a my se ocitáme uprostřed změti balvanů a suti. Tou opatrně pokračujeme vzhůru, přičemž se občas řídíme částečně vyšlapanými místy v suti. Snažíme se postupovat mírně doprava a tak před jedenáctou dosahujeme vrchol. V poslední části, kdy jsme se blížili k čtyřtisícové hranici, jsme často odpočívali, jak se začala projevovat nadmořská výška a také následky předchozího „zabijáckého“ dne. Na vrcholu Kaçkaru se sešla celá naše skupina až na ty, co zůstali v Dobe a nebo v Ayderu. Po hodině orientace, odpočinku a fotografování nádherné scenérie se vydáváme na zpáteční cestu. U Deniz Gőlu potkáváme skupinu těch, co s námi neodjeli z Ayderu. Ti vyrazili do Kavronu o dvě hodiny později a během dvou dnů obešli Kaçkar ze západu kratší cestou okolo jezera Derebaşu Gőlu. Stany si postavili přímo u Deniz Gőlu a my je potkali právě když nalehko vyrazili k vrcholu. My pak pohodlně scházíme k našemu tábořišti Dilber Düzü, kde se shledáváme se skupinkou z Dobe.

Následujícího dne tato skupinka vyráží naší cestou na Kaçkar a my, co to už máme za sebou dílem odpočíváme a dílem zlézáme hřebeny jižně od tábořiště. Odpoledne po návratu posledních z Kaçkaru opouštíme tábor a sestupujeme do Olgunlaru. Někteří odjíždějí dolmuşem do Yusufeli již večer a my pozůstalí nocujeme v Olgunlaru a do stejného dopravního prostředku sedáme ráno. Čeká nás padesátikilometrová jízda úzkou silničkou nádherným úzkým údolím, místy strží po serpentinách a po balkonech vysoko nad divokou říčkou a nebo chvílemi po strmém klesání podle ní. Nedaleko pod Olgunlarem již v dolině rostou lesy. Celé údolí má dost vody a tak místní obyvatelé prostých stavení přilepených k útesům nad řekou využívají každý rovný kousek půdy k pěstování nějaké zeleniny. Před polednem se údolí trochu rozšířilo, na silničce se objevil asfalt a za chvíli jsme se ocitli v Yusufeli u našeho autobusu. Za dvě uplynulé hodiny jsme klesli z nadmořské výšky 2000 m na 600 m. Je devátý den naší cesty, máme za sebou přechod Kaçkaru s výstupem na jeho nejvyšší vrchol a opouštíme Yusufeli s cílem dojet do nástupního místa naší další túry do Dogubayazitu. Silnice z Yusufeli vede úbočím mohutného kaňonu jehož širokým dnem teče řeka a u ní z bohaté zeleně vykukují střechy usedlostí a štíhlé minarety mešit. Do dvou hodin jízdy opouštíme zelený kaňon, míjíme město Erzurum a najednou se ocitáme v úplně jiné zemi. Jsme na asi 2000 m vysoké náhorní plošině lemované vzdálenými bezlesými vrchy. Před sedmou hodinou odpolední se před námi otvírá pohled na mohutný kužel Araratu s bílou čepičkou a oparem, okolo vrcholu. Krátce před setměním dojíždíme do Dogubayazitu. Jsme unaveni cestováním, nejradši bychom někde zalehli, ale nedá se. Je třeba zjistit na místě vše o možnostech výstupu na Ararat, který se nachází uprostřed vojenské oblasti a který byl dlouhá desetiletí zakázaným vrcholem. Vysíláme „zvědy“ do několika místních cestovek a nakonec jednáme jen s tou, jejíž zástupce nás oslovil první. Rozehrává se „ping-pong“ mezi členy naší výpravy a zástupcem cestovky, kdy dojednáváme různé podrobnosti a podle klesající ceny na jednotlivce se k zájemcům o výstup přidávají další. Skončili jsme při osmdesáti dolarech na osobu v čemž byl zahrnut transport výpravy na samotné úpatí hory, doprava bagáže koňmi do obou výškových táborů a dva průvodci na celou skupinu. S touto cenou je zájemců dvacet sedm, prakticky všichni, až na jednu dvojici, která výstup ze zdravotních důvodů vypustila. Vyplatili jsme zálohu, dohodli odjezd z Dogubayazitu na jedenáctou hodinu, odjeli jsme s naším autobusem do kempinku pod palácem Işak Paši a usnuli jsme v očekávání dalšího dobrodružství.

První den výstupu na biblickou horu začíná prozaicky v kempu. Přebalujeme bedny s výstrojí a výzbrojí a vyřazujeme ty součásti, které dle průvodců v momentálních podmínkách nutné nejsou, jako lana, úvazky a další pomůcky. Zůstávají mačky, cepíny nebo teleskopické hůlky, ale oblečení balíme hodně i když to v třicetistupňovém teple za slunného dne vypadá trochu směšně. Přibalujeme stany, vařiče, stravu alespoň na čtyři dny a vodu. V základním táboře žádný pramen není a tak balíme alespoň pět litrů na osobu. V jedenáct hodin přijíždí terénní náklaďák, rychle nakládáme zavazadla i sebe a odjíždíme dolů do Dogubayazitu, kde kvůli potvrzení víz čekáme asi dvě hodiny, než můžeme pokračovat dále směrem na Irán. U odbočky ze silnice do terénu nás čeká ještě jedna kontrola na četnické stanici a potom již pokračujeme přímo k Araratu po jakési polopoušti po rozbité kamenité cestě lemované sopečnými kameny. Po průjezdu posledním trvale obývaným místem se zvedáme terénem nahoru asi do výše 2500 m k oáze Elikoyü. Kousíček nad ní už čeká osm nákladních koní. Většinu bagáže nakládáme na ně a s lehkými batohy, někteří i bez nich stoupáme prašným kamenitým svahem k Yesil Kempu (3250 m) tj. základnímu táboru. V posledním kilometru před základním táborem se ráz krajiny mění. Z prašné polopouště přicházíme mezi lávové balvany usazené v nízké zelené travičce. Asi v půl sedmé večer přicházíme do Yesil Kempu. Koníčci, kteří běžně postupovali rychleji než my odbočili někde po cestě na pastvu a tak dorazili asi hodinu po nás. Mezitím se slunce přiblížilo k obzoru a začala pěkná zima, což zvlášť ocenili ti, kteří si nechali vést vše a do tábora přišli jen s fotoaparátem v trenýrkách a v propoceném tričku. Během další hodiny je však výstroj na místě, stany stojí , vaříme a připravujeme se na další den.

Ráno vyrážíme až v devět hodin, není kam spěchat, naopak je dobře kvůli aklimatizaci pomalu nabírat výšku. Počasí máme nádherné a koníčci nám nesou bagáž i do výškového tábora (4200 m), kde budeme spát. Travička, charakteristická pro základní tábor, rychle mizí a celá naše dvaceti sedmi členná skupina šlape prašnými serpentinami v suti lávových polí vzhůru. Přestávky děláme často, ale i tak jsme v poledne na místě. Bagáž je již složená, koníčci na cestě dolů a tak na pláccích v suti mezi většími kameny stavíme stany a vaříme oběd, voda je tu poblíž i když jen z roztátého sněhu. Relaxujeme, fotíme a spát jdeme velice brzy, protože zahájení poslední části našeho výstupu je plánováno na druhou hodinu ranní.

Velký den! Nebo spíš velká noc. V jednu hodinu ranní vstáváme a ve dvě hodiny vyrážíme po suti nahoru. Snažíme se v té tmě držet skupinu pohromadě, ale to se pro velkou rozdílnost kondice účastníků nedá a tak se dělíme na dvě skupiny. Postupujeme stále sutí mezi velkými balvany v světle skomírajících baterek a za svítání před pátou hodinou přicházíme na místo, kde se terén „láme“ a svah je mírnější. Začíná sílit vítr a my dosahujeme výšky 5000 m. Přicházíme k okraji sněhu. Je to zvrásněný ztvrdlý firn. V silném větru a mírném mrazu se oblékáme do dalších vrstev a nasazujeme mačky. Potom po mírném svahu obcházíme zprava převěj a jsme na hřbetě Araratu. Okolo nás je slabší mlha, která se chvílemi trhá a je od vrcholu prosvěcovaná sluncem. Postupujeme po širokém hřbetu k vrcholu. Svah se stává strmějším ale s mačkami na botách je to bezpečný cvičný terén. Jako organizovaná skupina přicházíme na jakousi lavici asi pět metrů pod vrcholem, který potom jednotlivě bereme útokem. Nastává hromadné i individuální focení, objímání a podávání rukou. Nechybí ani slzičky, ale to ne z dojetí ale z větru. Je půl sedmé a vrchol je náš.

Mlha se zvedá a vidíme přicházet druhou skupinu v níž tři účastníci chybí. Ti to vzdali v průběhu poslední fáze výstupu. Je krásný sluneční den, tak jako každý den předtím, mlha z vrcholu odchází, ale okolí Araratu je zahaleno přízemním oparem, takže to vypadá jako bychom zem pod námi viděli přes matné sklo. Počasí se ustálilo a tak sestupujeme nyní již snadno rozpoznatelnou trasou v menších skupinkách dolů do výškového tábora, kde jsme krátce po jedenácté. Tam zjišťujeme od přicházejících zdola, že základní tábor, kam jsme se chtěli na noc přesunout, je obsazen nějakou výpravou. Řešíme to jednoduše, po kratším odpočinku a dojednání odvozu sestupujeme až k oáze Elikoyü a tam značně unaveni nasedáme na náš známý náklaďák, který nás téměř spící přiváží do kempu Murat pod palácem Işak Paši.

Tímto hektickým dnem skončila vysokohorská část naší cesty, nekončila ale naše expedice, která se nacházela na hranici Turecka a Iránu. Čekala nás ještě dlouhá cesta k Bosporu a dále domů. Ta cesta k Bosporu byla zpestřená návštěvami historických a přírodních zajímavostí od koupání v teplých pramenech v kráteru sopky Nemrut Dagi, přes vysokohorský výstup na stejnojmenné pohřební místo dynastie Komagenů z počátku našeho letopočtu, návštěvu skalního města Goreme až po prohlídku kulturních památek v Istanbulu. To vše jsme absolvovali s vědomím, že na každou navštívenou pamětihodnost starší než dějiny našeho národa připadá po naší trase asi deset dalších, stejně ne-li více důležitých, které z časových důvodů vynecháváme. Turecko je prostě jednou ze zemí, kam je možné jezdit stále a poznávat pokaždé něco nového.

fotogaléria k článku

Jaroslav Janáček