Lomnická odysea (6.ročník jesenného stretnutia SVTS)

V nechutném mrholení jsme v pátek po tmě došli na Chatu pri Zelenom Plese (pro více si pamatující „Brnčálka“), abychom se zúčastnili podzimního setkání SVTS a celý večer jsme strávili debatami kam, pokud vůbec, se ráno vydáme.

I zalíbil se nám záměr Joža Podskoče, pokusit se zdolat Lomnický štít z Chaty pri Zelenom Plese přes Svišťovku. Při proměnlivém počasí a pocukrovaných kamenech tento záměr měl nespornou výhodu, že se hodně vysoko dostaneme v chodeckém terénu a v případě nepřízně se snadno vrátíme.

A tak jsme ráno vyrazili podle programu něco po půl osmé. (Jožo Podskoč rozumně vyhnal svoji skupinu na cestu o hodinu dříve.) Už při výstupu značkovanou cestou na Svišťovku se ukázalo, že chodecký terén při částečném zalednění zas tak moc chodecký být nemusí a večerní návrat by se při zhoršené viditelnosti mohl změnit v nepěkný horor. Tak jsme všichni přivítali návrh, že bychom se mohli vrátit přes Malou Svišťovku. Jasná obloha, která podepřela naše rozhodnutí pokusit se o delší túru, se zatáhla, ale viditelnost byla stále poměrně dobrá. Zdolali jsme Svišťovku, sešli v houstnoucí mlze ke Skalnatému plesu a jen co jsme na chvíli zalezli do budovy lanovky, potkal jsem tam svého známého, který se právě vrátil lanovkou z Lomnického štítu. Hned nám sdělil několik nepříjemností, jako že na sedlo doráží silný nárazový vítr, že skály nahoře jsou pod sněhem a že řetězy by už mohly být v ledu. Vysvětlil nám ale, kudy vede nová cesta na štít a protože zrovna neměl co na práci, vyběhl s námi až do Lomnického sedla. Tam se s námi v silném mrazivém větru rozloučil, my jsme oblékli vše, co jsme měli, pracně si rozehřáli pod větrovkami zmrzlé prsty a snažili se jít vzhůru k Lomnické kopě. Klopýtajíc v nárazovém větru, který občas roztrhl mlhu, aby nám ukázal sněhem olepený hřeben zdvíhající se k Lomnickému štítu, jsme jen čekali, kdo první navrhne předčasný návrat.

Tak jsme se pomalu dostali k plotnám, našli jsme druhý komín a po chvíli váhání jsme usoudili, že v tom namrzlém terénu mačky nemohou být na škodu. S nimi se nám opravdu lezlo lépe. Nad komínem pokračoval chodecký terén, vítr tolik nefoukal, ale nebylo zřejmé, kudy dál.
Pokračovali jsme rozvážným tempem vpravo pod hřebenem po náznacích stop našich předchůdců a doufali, že příliš nebloudili. Potom jsme zahlédli řetěz přímo na hřebeni. Pustili jsme se k němu, pokračovali dále po hřebeni a potom jsme se dostali k zasněženým a zledovatělým plotnám vpravo od hřebenu a přes ně vedl řetěz. Jistili jsme se přímo o řetěz a zkoušeli, kam až nás terén a počasí pustí.

V tom přihnal vítr přímo nad nás velikou díru v mracích. Sluníčko se do nás opřelo, svět byl hned lepší a barevnější a navíc jsme v skalním žebru, které vybočovalo z hlavního hřebene ke Skalnatému plesu, zahlédli v komínu na řetězech skupinku polských horolezců. Snadno jsme přišli pod komín a vystoupali po kramlích na žebro, za nímž už byl jen silně zledovatělý žlab vedoucí přímo k hvězdárně.
Naštěstí ani tam řetězy nebyly pod ledem a tak jsme se po nich dostali až na vrchol. Obloha se mezi tím zatáhla.
Pozdravili jsme se s družstvem Joža Podskoče které právě opouštělo vyhřáté prostory vrcholové stanice lanovky a vystřídali jsme je tam. Po chvilce, která se protáhla na tři čtvrtě hodiny, jsme se vydali zpět i my. Slunce už bylo pryč, ale viditelnost byla stále dobrá, vítr slabý a tak s menší obměnou trasy doprovázenou jedním vytažením lana z batohu jsme se dostali zpět na Lomnické sedlo. Odtud jsme mohli pozorovat pod mraky v dálce na obzoru barvy doprovázející západ slunce.

Za světla jsme ještě stačili seběhnout k stanici lanovky na Skalnatém plese, pak odbila šestá hodina a rychle se setmělo. Žízeň jsme měli takovou, že bychom se o ní mohli opřít, tak jsme snadno podlehli klamné reklamě na ceduli, která tvrdila, že k chatě na Skalnatém plese jsou to pouhé dvě minuty. Za dvě minuty jsme sice viděli chatu, ale v dálce před námi. To nám však nevadilo.
Malé osvětlené okno nás táhlo jako bludička do močálu. Už jsme se viděli, jak se naléváme čajem a nabíráme síly před dlouhým nočním pochodem na Brnčálku. Bohužel! Okénko sice svítilo, i nějaká hudba v chatě hrála, ale chata zůstala zamčená i přes naše zoufalé klepání na dveře s nápisem, že v pět zavírají. Po chvíli světlo zhaslo, hudba ztichla a naděje se rozplynuly. Zřejmě tu hospodu provozuje někdo, kdo nemá rád lidi. Znechuceně jsme vystoupali zpět k stanici lanovky, našli jsme v houstnoucím sněžení odbočku modré značky a při světle baterek jsme zahájili dlouhý mírný sestup po cestě plné zasněžených kamenů. Viděli jsme jenom několik metrů okolo a doufali, že v té tmě nikde špatně neodbočíme. Konečně sedlo na Malé Svišťovce! A teď to začalo, tedy začal les, větší tma, klouzavé kořeny a stále mokrým terénem dolů a dolů. Bylo už osm večer, tombolu jsme již oželeli (byla vyhlášena na šestou hodinu) a při tom nekonečném sestupu jsme přemýšleli, co ještě budeme muset oželet.

Konečně odbočka zelené značky a směrovka na Chatu pri Zelenom plese, ale také časový údaj: „ještě hodinu a tři čtvrtě“. Chvíli jsme ještě kličkovali lesem, než jsme přišli na žlutou značku. Ještě hodinu a půl. Mraky zmizely, cestu nasvítil úplněk a rozpoutaly se menší závody. Lesem a serpentinami jsme téměř proběhli. Batohy ztěžkly, les skončil, začala kosodřevina. Cesta jako by se protahovala. Konečně za zatáčkou světla Brnčálky. Z posledních sil jsme se vplazili od Zeleného plesa těch deset metrů k chatě. Tam už nás vítal Jozef Zábojník s viditelnou úlevou v tváři, že mu nikdo nechybí a se zprávou, že odložená tombola právě začíná. Inu, kde my končíme, jiní začínají.

Jardo Janáček