Lyžování v Kyrgyzstánu

Na rok 2004 jsme neměli naplánovanou expedici a upřímně řečeno, ani se mi nic připravovat nechtělo. Byla tu ale touha uskutečnit něco, málo organizačně náročného, objevitelského a hlavně si hezky zalyžovat. Vzpoměl jsem si na sympatickou zemi jménem Kyrgyzstan s krásným pohořím Tien Shan.

Vladinír Smrž, můj parťák z expedic byl pro, oslovili jsme Milana Wlasáka – znalce Kyrgyzstánu a Alici Korbovou, naší kolegyni z expedice na Peak 38. Termín odletu jsme si určili na polovinu března a chtěli jsme strávit tři týdny v horách.

Nakonec Alice pro pracovní vytížení vzdává a a sobotu 20.3. se konečně odlepíme s eocelovým ptákem z Pulkova směr St. Petěrburg a Almaty v Kazachstánu. Ve čtyři ráno už v Almatě provádíme výběrové řízení pro přepravu do Biškeku. Nakonec stlačíme cenu z $400 na $100 a s usínajícím šoférem frčíme kazašskou stepí. Ráno nás v Biškeku přivítají naši kyrgyzští přátelé s povzbuzijící větou „Milan, vsje uščelja očeň apasnyje i zděs mnoga sněga“ a začínají otevírat láhev vodky.

Po vydatném odpočinku se druhý den vydáváme do národního parku Ala Archa. S tím sněhem to nebude až tak žhavý, když po dvou dnech pochodování v bahně konečně ve výšce okolo 3000 m narazíme u ledovce Ak Say na sníh. Počasí nám vcelku přeje a tak si vybíráme sympatický kopec Těketor – naproti zdejší dominantě Korona. Vůbec mi zdejší scenérie připomíná okolí ledovce Mer de Glace v Chamonix. Přeběhneme ledovec a pustíme se do strmého žlabu, který zakončíme průstupem sněhové převěje. Start z převěje je impozantní a pak už nás čekají krásný carvingové oblouky v prašánku, ale když si jeden z nás neprozřetelně sundá lyži a propadne se skoro po prsa do sněhu, začínáme tušit, co nás v příštích dnech čeká.

Na večer si satelitním domlouváme sraz se Sergejem dole na parkovišti. Vladimíra už začínají sužovat silné bolesti zad, ale snad se nějak dostane dolů. V Biškeku navštíví „kostoprava“ a když ani to nepomůže, rozhodne se ho vyléčit Sergej. Sergej je chlap jako hora a když koupí „dubovoj věnik“ a pořád něco říká o „bani“, Vladimírovi začnou tuhnout rysy. „Voloďa, ničevo strašnovo“, Sergej roztopil baňu na 100°, Voloďu zmlátil věnikem, pak dostal 100 gramov vodky a mohl znovu fungovat. My jsme mezitím s Milanem navštívili hřeben mezi údolím Ala Archy a Alamidinem. Počasí nám vyšlo skvěle, ale okolo jedenácté hodiny dopolední už je tak rozbředlý, že se i slyžemi propadáme po pás. Nicméně si slyžujeme na bezejmeném vrcholu skvělý svah a pak z vrcholu ostrý hřeben.

V Biškeku v kanceláři agentury Tien Shan Travel studujeme mapy a rozhodneme se pro výjezd do oblasti jižního břehu jezera Issyk Kul. Dostaneme k dispozici Sašu – šoféra, horolezce, lovce a skvělého průvodce s UAZem. Po dvou dnech cestování se ocitáme na náhorní plošině Kumtor ve výšce 4000 m. Silnice v údolí Barskoon je pěkná a udržovaná, protože asi 40 km od nás těží kanadská společnost zlato. Blízko průsmyku Sojak si zbudujeme tábor a s Milanem se vydáváme na jednu ze zdejších čtyřapůltisícovek. Čeká nás vcelku snadný, ale monotóní výstup. Počasí je zde díky větší výšce o hodně chladnější a kam oko pohlédne, samé hory a nikde ani živáčka. Vladimír ještě relaxuje po „bani“ a tak nás filmuje při sjezdu. Na druhý den naplánujeme podobný výstup, který zakončíme v kamenitém sedle, z něhož je pěkný výhled do další doliny s hezkým kopcem. Při sjezdu nás Voloďa potrápí filmováním a pak už nás čeká pochodování po rovině směrem do našeho campu.

Ráno nás čeká třetí hora čnící z plošiny. Okolo sedmé zahájíme pochod v ostrém tempu a po průchodu suťovou soutěskou se za hodinku navazujeme na lano. Opět nás čeká monotóní pochod přes ledovec a tak se vedení ujímá polárník Milan. Do sněhové stěny se zakousneme lyžemi a stoupáme cikcak v perfektním sněhu. Když sklon již nedovolí stoupat na lyžích, připevníme je na batohy a šlapání stopy se ujímám já. Nasazuji poměrně slušné tempo, boty se skvěle zakusují do sněhu, sluníčko svítí, prostě idyla. Pode mnou stoupá Milan, Voloďa dole filmuje, když se mi zdá zvuk při zakopávání boty podezdřelý. V tom se ozve charakteristické žuchnutí, svahem proběhne klikatá čára a svah se začne lámat do desek.

Napřed se rozjede pomalu, pak nabere na rychlosti a pohazuje si se mnou jak s pingpongáčem. Chvíli jedu hlavou dolů, pak mě to zasype, cítím strašný tlak na hrudník a pusu mám plnou sněhu. Tak to bude asi konec, to mi proběhne hlavou, bude to hnusná smrt udušením. Pak se svah zastaví a je ticho. Zkouším pohnout rukou nad sebou a jde to, odhodím pár desek a vidím oblohu. Nadechnu se a po deseti minutách se za kašle dostanu ze svého hrobu ven. Zařvu na kluky, ale nedostane se mi odpovědi. Vidím Milana, jak se taky sbírá, ale Volodi nět.

Milan začíná překopávat sníh kousek od sebe a zařve na mě, že ho našel. Kdyby mu nekoukal kousek lyže, tak bychom museli použít pípáky. Jeho první slova jsou: „Nafilmuj to“. Tak to musí být zdravej, akorát se nedokáže pohnout. Po půl hodině kopání ho osvobodíme a všichni se dost křečovitě smějeme. S lyžováním je dnes konec a tak se po vykopání dalšího chybějícího materiálu dáme na ústup k autu. Moc toho nenamluvíme a navečer se ještě jdeme projít k sedlu Sojak. Ráno vše zabalíme a jedme se podívat na těžaře a pak frčíme do Karakolu, městečka nedaleko jezera. Večer se na pivu dohodneme, že se zkusíme podívat směrem k Chan Tengri. pod průsmyk Chon Ashu.

Z Karakolu cestujeme po strašný silnici. V dolině se již hlásí ke slovu jaro a školáci mají brigádu. Natírají stromy okolo silnice na bílo a zametají silnici, která by spíš vyžadovala asfalt. Nakonec zabočíme do doliny, překonáme spadlou lavinu, která zde již leží dva roky a jedeme hlubokým sněhem krásným údolím. Asi po dvou hodinách potkáváme meteorologickou stanici, ve které přespíme. Saša naveřer uvaří boršč, pozve meteorology, kteří zde žijí v otřesných podmínkách a morseovkou posílají data do Biškeku. Ráno opustíme rosničkáře a jedeme dál údolím. Když už ani UAZ neprorazí, zastavíme a jdeme vyzkoušet zdejší sníh. S mrazením v zádech se spouštíme po sněhu dolů a okolo poledního jedeme zpátky. Na začátku údolí jsem viděl krásné lyžařské kopce, tak navrhuju, že bychom je mohli zítra „paprobovať“. Ráno si přivstaneme a za krásného rozednění stoupáme v prašánku řídkým smrkovým lesem. Prostě alpská idylka. Jiskřivý sníh, mrazivo a krásné hory. V 10 hodin dopoledne se zastavujeme a znalí místních podmínek se rozhodujeme pro sjezd. Je to něco fantastického, na tvrdé krustě je asi 10 cm přemrzlého prašanu. Řveme radostí při každém oblouku a Voloďa vše točí. Dali bycho si to ještě jednou, ale za chvíli bude ze sněhu jenom kaše. Po zbytek dne se sluníme a odpoledne se přesuneme do hornického městečka Jyrgalan. Je to neuvěřitelný bordel a beznaděj, ale okolo všude jsou krásné hory. Jedeme až na konec městečka a zastavujeme u zdejší „báňské záchrané služby“. „Načalnik spasatěľnovo atrjada“ nás provádí po udržované budově a s hrdostí nám vše ukazuje. Máme k dispozici ošetřovnu, posilovnu s bradly a botanickou zahradu. Jenom záchod chybí. Jsou velikonoce a ač jsme v muslimské zemi, dostáváme od jednoho Rusa velikonoční pečivo. Načalnik nám slibuje, že kdyby se cokoliv stalo, jeho „atrjad“ nás zachrání. Je na nich vidět, že už dlouho nemají do čeho píchnout. Za úsvitu vyrazíme a je slušný mráz. Zdejší svahy vypadají bezpečně, tak směle na pásech zdoláváme i nejprudší stoupání. Vrchol nás přivítá krásným výhledem a modrou oblohou. Všude okolo hory a hory, jako stvořené pro lyžování. Tady by se daly naflákat desítky francouzských středisek. Vychutnáme si freeride až do vesnice, kde máme obecenstvo. Záchranáři se na vše vyptávají a když se nás zeptají, kolik stojí skialpová výstroj, raději neodpovídáme. Rozdíl životních úrovní lze popsat např. na důchodu. Zde důchodci dostávají asi $10 měsíčně… Přátelsky se rozloučíme s horníky a jedeme směrem do Cholpon Aty, k našim starým známým u jezera Issyk Kul. Táňa a Tolja nás přivítají po svém, přejídáme se pelmeni a pijeme vodku a na závěr nás čeká kompot – místní ovocné víno. Také jsme sem přijeli vyzkoušet místní kopce, ale po průzkumu jsme zjistili, že jaro již pokročilo a sníh už za moc nestojí a hlavně před očima ubývá. Tak zde pár dní do odjezdu doplňujeme kalorie a pak už nás čeká přesun do Almaty a domů.

Co na závěr. Byla to jedna z nejhezčích akcí, které jsem podniknul, hlavně proto, že nebyla moc organizovaná a poznali jsme moc zajímavá místa a lidi. Teď je řada na Vás.

Hodně štěstí přeje

Robin Baum

  • peter-kalensky

    Načim spomenúť aj ďalšieho inštruktora a zároveň organizátora (bez hodnosti a titulu) : Rišo Bodnár

  • Záhorácki všiváci stretko vyhodnotili za najskvelejšie z tých, ktoré počas svojej krátkej SVTS-existencii mali tú česť stretnúť.Howgh!

  • Riso & spol, diky za skvelu organizaciu, super partiu, perfektne tury a dobru naladu. Tesime sa na buduce stretko… 🙂

Napísať odpoveď pre baca Zrušiť odpoveď

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *